⚆_⚆

Kafíčka, rozpočty a Česká televize

Pokud se pohybujete ve stejné bublině jako já, pravděpodobně jste ten diskurz také zaznamenali. Česká televize, tváří v tvář komplikované ekonomické realitě dneška, se rozhodla položit si zásadní otázku: "Jsou mladí lidé chudí proto, že si dávají v kavárně kafíčko a koláček?" Na svém Facebooku pak doprovází reportáž komentářem: "V součtu za rok tyto výdaje (za sladké pití a fast foody, pozn. ⚆_⚆) představují desítky tisíc korun a ty pak chybí na podstatné investice, například do vlastního bydlení."

Posledních pár let žiju neustále ve stavu jisté přinasranosti (což samozřejmě doporučuje 10 z 10 psychologů) a vlastně se stává relativně málokdy, že by mě něco skutečně vytočilo do běla. České televizi a této její investigativě tedy gratuluji, protože to zvládla dokonale. O tom, co všechno je s touto reportáží a postojem špatně, už psal pro Deník Alarm Pavel Šplíchal. O moc lépe než on to nesvedu, ale aspoň něčím mohu přispět do mlýna - mám totiž nejen autentickou zkušenost zilleniála, který si v kavárnách rád dává kafíčka a k těm kafíčkům občas i... (vyděšené zalapání po dechu) koláček, ale mám také excelovou tabulku, do které si už druhým rokem zapisuji svoje výdaje.

Co se tedy stane, když zpanikaříte a začnete si sledovat, kolik utrácíte jakožto kavárenský povaleč? (hlasem clickbaitového titulku) Výsledek vás překvapí!

Předem zbytku textu jeden disclaimer a jedna technikálie.

Disclaimer: Vím, že ani já, ani nikdo jiný by neměl být povinen obhajovat si před celým světem něco tak základně lidského, jako touhu se dobře najíst a napít, pomocí podrobného rozpočtu dokazujícího zodpovědnost. Já chci svoje pozorování sdílet, protože v něčem překvapila i mě.

Technikálie: Jakékoli jídlo či pití "venku" může v rámci mého sledování útraty skončit ve dvou různých kategoriích. Jedná se buď o "Potraviny", nebo o "Kafíčka a koláčky". Jedná-li se doslova o "kafe a koláček", skoro vždy se jedná o kategorii "Kafíčka a koláčky". Jedná-li se o jídlo či pití zkonzumované v důsledku hladu/žízně, jde o "Potraviny", a to i ve chvíli, kdy by bylo výrazně levnější než jídlo uvařené doma. Tj.: pohybuji-li se v centru Prahy, mám hlad a vím, že domů se ještě několik hodin nedostanu, zakoupený kebab je veden v sekci "Potraviny", jdu-li kolem Libeřských lahůdek (nesponzorují mě, ale mohli by) a dostanu chuť na chlebíček, tento je zařazen stejně jako kafíčko či koláček.

Ke sledování výdajů mě vedla mimo jiné právě panika, zda právě nepropíjím základ na hypotéku. Všichni přece víme, jak rychle se drobné výdaje nasčítají.

První rok vedení rozpočtu (červen 2024-červen 2025) ukázal ale naprostý opak. Výdaje v kategorii "Kafíčka a koláčky" se stabilně pohybují mezi tisícem a patnácti sty za měsíc, což je částka, jejíž eliminace v rámci rozpočtu by mi nepřinesla o moc víc než paralelní eliminaci spousty radosti ze života.

Podobně překvapivá byla nakonec kategorie potravin. I tady excelová tabulka přinesla nikoli výčitky, ale úlevu, protože s několika výjimkami (odpovídajícími měsícům, kdy se nahromadily povinnosti a nebyl čas vařit) se výdaje drží ve více než rozumných částkách, které příliš nefluktuují, a můžu tak s klidem říct, že jsem svou budoucí střechu nad hlavou nevyměnil za parmazán.

Víte, kde ve skutečnosti mizí moje šance dát dohromady základ na hypotéku? Schválně, jestli to z těchto čísel půjde vyčíst:

Jinými slovy: pokud bych si od června 2024 do června 2025 odpustil všechnu radost po kavárnách, nestačily by mi ušetřené peníze ani na jeden měsíc pronájmu jednoho pokoje o 20m2 v Praze (cca 12,5 tisíce). Někde je chyba, a v množství kofeinu zkonzumovaného mimo domov to není.

Při pohledu na tahle čísla je bolestivě úsměvné poslouchat pana Filipa Hrubého z České spořitelny říkat v reportáži: "Útrata za jídlo, často ve formě občerstvení, energetických nápojů, fast foodů, tvoří (...) vlastně dominantní částku jejich měsíční útraty." Ne, pane Hrubý, dominantní částku mojí útraty tvoří (a pokud bytovou krizi někdo nezačne radikálně řešit, v následujících letech tvořit bude) pronájem pokoje, ve kterém každý večer skládám hlavu, abych při nízkých teplotách neumrzla na ulici.

Všechno to rozebírám ne proto, abych ukázala České televizi, že já jsem mladý člověk rozumný a vzorný a tedy si bydlení a hypotéku zasloužím, i když na ni nedosáhnu. Rozebírám to proto, abych šlo vidět, jak pokřivený obraz reality nám tu veřejnoprávní médium předkládá.

Nevím, kde vytáhli někoho, kdo za "kafíčka a koláčky" utrácí deset tisíc měsíčně (většina lidí, které znám, nedosáhne ani na mediánovou mzdu, a pokud dáte cca polovinu platu za nájem, deset tisíc na kafe vám skutečně nezbyde - ale cojávím, třeba žiju v chudé bublině). Nepochybuji samozřejmě, že i takoví lidé se mezi námi pohybují (a upřímně, pokud si to můžou dovolit, přejme jim to, aspoň vrací peníze do ekonomiky).

Je jasné, že ve snaze naskočit na populární téma "mladí lidé, nemámpravdu?" nezajímaly Českou televizi statistiky (nebo aspoň základní čísla a porovnání, kolik je potřeba na základ hypotéky a kolik se za měsíc vůbec dá utratit v kavárnách) nebo kontext1. Nezajímalo je ani to, kolik mladí lidé ve skutečnosti průměrně utrácejí venku a kolik z toho je "rozmar" a kolik nutnost (jíst se pořád ještě musí, a to občas i mimo domov, i když lidé jako pan Hrubý by nám někdy rádi tvrdili opak). ČT nezajímal ani ten základní fakt, že úplně stejný diskurz jsme jako společnost už absolvovali s mileniály a avokádovými tousty a nedává žádný smysl roztáčet stejné kolo s generací Z a kafíčky. A to zvlášť ve chvíli, kdy se otevřeně mluví o tom, že bez výrazné pomoci rodičů mladí lidé ve vlastním bydlet nebudou.

To be fair: ČT v tomto není sama. Úplně stejné téma před měsícem prošlo zahraničními médii (např. zde, zde, zde). Nevím ale, zda můžeme Českou televizi obhajovat tím, že přece "jenom přebírá témata ze zahraničí". Přeci jenom bychom od veřejnoprávního média měli čekat něco víc než šíření dávno překonaných morálních panik.

Tohle všechno je důvodem, proč jsem ve mně nejdřív reportáž probudila pocit, že nevěřím vlastním očím, a proč jsem následujících pár dnů strávil ve stavu rozhněvaného běsu. Evidentně nezáleží na tom, co říkají odborníci, co říkají statistiky, nezáleží ani na úplně základních číslech: vždycky se najde někdo, kdo vám ochotně vysvětlí, že za svou špatnou situaci si můžete sami. A někdy je ten někdo Česká televize.

Závěrem dvě věci:

Tož tak. Dejte si kafe a neciťte se u toho blbě, moji milí.

(foto v náhledu je moje vlastní a zachycuje menší batch brew a canele v brněnském Milady Kaffee.)

Autor je nezaměstnaný zilleniál, který si v poslední době oblíbil tabulky. Tento text vznikl v kavárně.

  1. Jak píše Pavel Šplíchal: "(...) reportáž větu socioložky o tom, že peníze na vlastní bydlení mladí nikdy mít nebudou, svým vyzněním v zásadě ignoruje a mimoděk naznačuje, že peníze na bydlení nebudou mít právě kvůli útratám v kavárnách."↩

  2. Nemyslím tím, že to ve skutečnosti jsou počítačové hry, které stojí mezi generací Z a vlastním bydlením. Je to výdaj na stejné úrovni jako kafe a koláček, přinášející radost ze života. Stejně tak neříkám, že jsou to pouze ženy, kdo chodí do kaváren, a muži, kdo hrají hry - stereotypně jsou ale tyto dvě kratochvíle takto viděny.↩

#mladý muž křičí na mrak #žijeme ve společnosti