Kosmický horor, ve kterém už žijeme (AI, pt. 1)
Poprvé jsem kvůli úzkostem skončil na psychiatrii, když mi bylo asi osm let. Ty samé pocity se pak vrátily zpátky v mých pětadvaceti, když mi zemřel děda, ačkoli s jeho odchodem na první pohled vůbec nesouvisely. Na povrch začaly vyvěrat jako strach z technologií, z budoucnosti; jako zděšení, když jsem pozoroval tátu koukat do facebooku na telefonu a nevnímat okolí.
Lépe než "úzkost" ale na ty pocity sedí slovo hrůza nebo děs. Je to něco úplně jiného než ty úzkosti, na které jsem si v průběhu života už zvyknul a které jsou pro mě jenom šum na pozadí každodennosti.
Na té hrůze je něco existenciálního - jako konfrontace s věčnou nocí, která nakonec musí nastat, s nekonečným prázdnem schovaným za kulisami fyzického světa. Je to téměř animální, primální děs pramenící z pocitu samoty; ze strachu, že ať člověk mluví, jak chce, ten druhý tam ve skutečnosti není - přesněji, že ten druhý tam už není.
O dva roky později čtu články o tom, jak lidé nechávají ChatGPT odpovídat na zprávy svým kamarádům.
Autor je v ambulantní péči psychiatra a zajímá ho teorie komunikace.