Mám strach.
Jsou čtyři ráno. Ležím v posteli a v okně hučí větrák, který mi vhání do pokoje vzduch jen o pár stupňů chladnější, než je vnitřní teplota. Každoročně mívám za těchto okolností spíš vztek, ale dnes je to jiné.
Mám strach.
Je třetí den vlny veder. V Anglii má teplota vystoupat na 40 stupňů Celsia. Tady je něco málo přes třicet a v dalších dnech má teplota plynule stoupat vzhůru až ke třiceti šesti. Je třetí den vlny veder, z nejhoršího ještě rozhodně nejsme venku a já už teď nemůžu.
Mám strach.
Na jaře jsem pozorovala stromy, kterým zplihle visely listy suchem, a trávníky, které městská část zarputile seká a pomáhá tím měnit jejich zelenou barvu na pískově hnědou. Na to, že neprší, se dá zapomenout. Léto se teď připomíná každou vteřinou.
Vybírám si mobilní klimatizaci. Ačkoli jsem se už rozhodla, cítím selhání a vinu. Vždycky jsme přece léto přežili bez ní, tak proč to najednou nezvládnu? Proč kvůli vlastnímu komfortu plýtvat ještě víc energie a peněz?
Mám strach.
Vedro není jen teplota - je to fyzická skutečnost způsobující, že moje tělo i moje mysl jako by se brodila hustým, všudypřítomným blátem, kterému se nedá utéct, snad jen na malou chvíli, když jdu nakoupit do Albertu nebo sejdu dvacet až padesát metrů pod zem do metra, abych se svezla do centra a následně si nedokázala zabránit koupit ledovou kávu, v plastovém kelímku na jedno použití, protože svůj hrneček jsem zapomněla doma. Až při vstupu do nákupního centra vychlazeného na příjemných 24 stupňů si vždycky uvědomuji, jak jsem v tom vedru podrážděná. Doma pozoruju kočky, jak se perou. Taky jsou podrážděné.
Mám o ně strach.
Nejsem chronicky nemocná. Je mi dvacet sedm let a jsem zdravá, až na ty papíry na hlavu. Klimatizace bude jen další připomínka, že já rozhodně nejsem primární oběť stoupajících teplot - těmi jsou miliony lidí na globálním jihu, které nemají možnost si naklikat objednávku a ráno si ji vyzvednout v Alza boxu. Klimatizace bude připomínka, že jsem součástí problému, nikoli řešení.
Mám strach.
Můj feed doporučených příspěvků na Instagramu se proměnil v nekonečný sled tipů, jak zvládat teplotní extrémy. Hodně pijte. Vyhýbejte se slunci přes poledne. Nevětrejte a zatáhněte přes den závěsy a žaluzie. Vyhýbejte se horku. Dělám to všechno, ale horko si nachází mě. Proniká do bytu skrz cihlové zdi a do těla skrz volné oblečení a klobouk. Zahřívá litry tekutin, které do sebe liju, aby mi bylo špatně z přepití místo žízně. Dělám všechno správně a nestačí to. Přes zatemňovací závěsy do pokoje neprojde světlo, a tak je v něm vedro a tma.
Mám strach.
Takhle to bude každý rok, a každý rok to bude horší. Jako ateista se nemůžu modlit, ale chtěla bych: prosím, dej, ať je letošní léto milosrdné, amen. Dej, ať je milosrdné i příští léto, ať zase zaprší, ale ne moc; dej, ať má hlava zvládne tentokrát fungovat i při teplotách větších než 25 stupňů.
...mám vztek.
Z ministerstva životního prostředí se šklebí politici, kteří mi připomínají některé moje spolužáky z gymplu, když jim bylo 12: škodolibě nacházející potěšení v zoufalství druhých. Klimatická krize pod jejich vedením samozřejmě skončila, i když klimatizace jsou vyprodané. Ale můj vztek směřuje hlavně na ty, kteří těm aktuálním idiotům předcházeli a udupali cestu: na všechny muže v oblecích, kteří rozumně hlásají rozumné teze o tom, jak musíme postupovat pomalu a rozumně. Na základní škole jsme se v prvouce učili o trvale udržitelném růstu, zatímco doma mi rodiče žijící na Klausově modré, nikoli zelené planetě dávali číst z protodezinformačního webu dlouhé články o tom, jak si globální oteplování vymysleli klimatologové. Nerozuměla jsem jim, byla v nich spousta grafů.
Mám vztek.
Mám vztek, protože každý rok mi léto ukrajuje z času, který mi tady byl dán: jak přeneseně vzato skrz všechna odpoledne strávená zíráním do zdi, s mokrou utěrkou na krku a větrákem namířeným na sebe, kdy se nedá dělat nic než čekat, až se konečně ochladí, tak hmatatelně fyzicky tou záteží, kterou vedro každý rok způsobuje mému tělu. "Není nad hezké počasí."
Nejen mému, samozřejmě. Našim tělům. Náš čas krade, ne jen můj. A nikdo z těch, kdo měli tu možnost, nepovažoval až doteď za nutné se k tomu postavit čelem. Místo toho jsme se rozumnými kroky zastavili na místě. Všichni víme, že se to děje, a všichni se tváříme, že je to problém někoho jiného.
Dívám se na předpověď počasí. Začíná to být i náš problém.
Mám strach.
Autor je člověk obývající fyzické tělo a pokoj v bytě ve velkém městě.
Náhledový obrázek pochází z článku zde.