Mamma mia, here I go again (Všechny ty gendery, pt. 2) (text letmo)
Mamma Mia! jsme s mámou letos shlédly na střeše nákupáku v letním kině, které mělo o dost lepší branding než kvalitu obrazu. Domů jsem se vrátila ve stavu hluboké melancholie, před očima obraz Sophie sedící Donně na klíně, zatímco Donna jí v přípravě na svatební obřad lakuje nehty na nohou. V hlavě mi hrálo When All Is Said And Done.
Co si budem, když mi bylo deset, tak ve mně ten film tolik emocí nevyvolával. A teď najednou Sophie Sheridan symbolizuje něco, co jsem nebyla a co nikdy nebudu. Vlastně ani nechci být: a stejně je mi z toho smutno.
--co jsem nebyla a nebudu a nevím proč. Nevím, proč to nejde, když objektivně by neměl být žádný problém v tom, být ta mladá dívka, které do dlouhých zlatých kadeří kamarádky zaplétají před svatbou květiny - což není samozřejmě nic, co bych si někdy ve skutečnosti přála. Je to jen obraz, který jsem jako malá očekávala, že jednoho dne nastane, protože tak funguje život a svět, a nenapadlo mě přemýšlet nad tím, jestli to chci, nebo ne.
Ženství pro mě bylo jako náboženství, do kterého se narodíte a prvních patnáct let života ho následujete proto, že vás nenapadne, že by to mohlo být nějak jinak. Ale ani tak jsem nikdy nebyla ta krásná holčička s roztomilými copánky a kvítím ve vlasech. Dlouho jsem nenosila šaty, protože mě to prostě nenapadlo. Kamarádky mě nelíčily před věnečkem, částečně proto, že jsem doma skoro neměla, čím se nalíčit, a částečně proto, že jsem neměla tenhle typ kamarádek. Byla jsem skautka, ale nebyla jsem elegantní Amazonka a holka do nepohody. Byla jsem to prostě jenom já.
To všechno samozřejmě nejsou nutné podmínky pro přináležení do ženského klubu a nejsou to taky jediné důvody, proč se v ženském kolektivu cítím jako impostor. Já do něj ale (z velké části) nepřináležím, protože prostě nejsem žena.
Doteď se mi občas stane, že pozoruju někde - v MHD, v parku, v kavárně - partičku holek, jak se baví a přátelí a jak jsou krásné, a říkám si, já bych taky chtěla být holka. A pak mi dojde, že je to přece pitomost, že mám přece Fko v občance a v rodném listu a vůbec všude a na Tinderu jsem jako žena a na sobě mám šaty a na rtech mám rtěnku: nic z toho ze mně ženu ale udělat nedokázalo, maximálně příležitostně, když si na sebe ženství obléknu jako kostým, který během večera začne být nepohodlný a je úleva ho ze sebe doma zase svléknout.
A proto koukám na Donnu a na Sophii a oplakávám, že ze mně nevyrostlo to, co jsem si myslela, že ze mně vyroste. Pláču, protože při pohledu na trio Brosnan-Skarsgård-Firth toužím po být mírně prošedivělý týpek středního věku místo toho, co bych se viděla v Sophie a dokázala být šťastná v tom, jak jsem se narodila. Není to tragédie, ale je pořád je to ztráta.
S některými věcmi člověk nehne. Vím to, protože kdyby to šlo, tak už se mi to dávno podařilo. Ale já jsem pořád jenom já.
Jak se stát jiným je kniha, kterou jsem pořád ještě nepřečetla a reálně nevím, o čem je. V mailu mi leží potvrzení o zařazení na čekací listinu na sexuologii. Stávám se.
Autor by chtěl mít hluboký hlas a vousy.