Pohlednice
Sedím v kavárně Underdogs' kousek od Karlova náměstí v Praze a přede mnou leží pohled. Na tom pohledu je z jedné strany fotografie ženy v hidžábu držící v náručí dítě hubené tak, že je mu vidět nejen vystouplou páteř, ale i žebra. Na druhé straně pohledu je předtištěná adresa úřadu vlády. Jsem tu, protože nevím, co můžu dělat jiného. Pohled nechaly natisknout tvůrkyně podcastu Sirény, protože už taky nejspíš nevěděly, co ještě můžou dělat jiného.
Pohled, který přede mnou leží, je už třetí v řadě. Vždycky si slíbím, že ten další bude stručnější a údernější. Vždyť na pohled se toho mnoho nevejde a čím méně textu, tím větší šance, že si ho někdo přečte. Jenomže ono to nejde. Nedokážu zestručnit na jeden pohled všechno to znechucení, zoufalství a touhu ječet; všechny myšlenky, které mi za posledních 22 měsíců ohledně Palestiny prošly hlavou, se na jeden jediný blbý pohled nevejdou.
Dva roky zpátky
Od 7. října 2023 se nepřestávám zděšeně divit. Zároveň mi ale tehdy trvá, než najdu jistotu a odvahu toto zděšení vyjádřit. Nejsem expert na situaci na Blízkém Východě a - jak ostatně neustále všichni zdůrazňují - ta situace je přeci tak složitá. Racionálně nejspíš vím od samého začátku izraelské ofenzivy, že něco je strašně špatně, ale vstřebat to a přijmout za své trvá. Stejně tak trvá dlouho, než ve mně vůbec vykrystalizuje něco jako koherentní názor, který si dokážu (byť jen sám před sebou) obhájit.
V únoru 2024 se odhodlám o tom napsat na svůj facebook. O tom, že mám pocit, že se všichni úplně zbláznili, když krčí rukama nad tisíci dětských obětí izraelské ofenzívy s tím, že "to je holt válka", případně "kdyby Hamás propustil všechna rukojmí, Izrael by civilisty nezabíjel, takže to je vina Hamásu". Do komentářové sekce okamžitě přispěchá můj známý, vzdělaný muž, skaut, aby mi vysvětlil, že když nepřítel schová svůj velitelský štáb do paneláku a my ten panelák vybombardujeme, tak to nejsme my, kdo se právě dopustil válečného zločinu (ať už je mrtvých civilistů kolik chce sice nedodá, ale je to nějak implicitně jasné). Taky vysvětlí, že poskytovat materiální pomoc oběma stranám konfliktu je nehumánní, protože to konflikt pouze prodlužuje. Odříznout civilisty od zdrojů potravin a zdravotníky od zdrojů zdravotnického materiálu je tedy evidentně v také pořádku.
Můj pocit, že se všichni zbláznili, to nezažene.
"Fakt jsi tam napsala jenom 'Děláte si prdel?'", ptá se u vedlejšího stolu v Underdogs' jedna holčina druhé. Líbilo by se mi mít to taky v sobě, napsat na ten pohled prostě jenom "Děláte si prdel?". Možná by to bylo úplně nejpravdivější a nejpřesnější.
S mužem sedícím u stolku proti mě, kterého neznám a který ještě nenapsal na svou pohlednici ani řádku, se na sebe podíváme. Taky má problém vtěsnat to, co si myslí, na formát A7.
Nikdy víc
Na gymplu jsme byli na výletě v Osvětimi. Taky jsme se o ní učili, minimálně třikrát: v páté třídě a potom v devítce a v oktávě. O tom, jak někdo vzal již existující nenávist a zneužil ji pro své vlastní politické cíle - jak postupně probíhala dehumanizace židovského obyvatelstva a jak tato dehumanizace potom krok po kroku vedla až k popravčím četám a plynovým komorám. Všichni jsme kývali a mysleli jsme na to, jak se to už nikdy nesmí stát, a představovali jsme si, že bychom hrdinně bránili nebo skrývali své židovské kamarády.
Genocida v pásmu Gazy je důkazem toho, že jsme se ve skutečnosti vůbec nepoučili. Že jsme to jako společnost pořád ještě nepochopili. Možná jsme porozuměli jedné konkrétní genocidě, ale k obecnostem jsme pořád slepí. A tak nechápeme, že organizátoři etnických čistek se vždycky zaštiťují tím, že mají ve skutečnosti "dobrý důvod", že je to všechno "opodstatněné", že "pokud to neuděláme oni jim, pak to udělají oni nám" a že "oni si začali". Zapomněli jsme na to, že fašisti se většinou neopřou do skupin, které jsou populární, ale do těch, ke kterým má většinová společnost už tak nedůvěru. Zapomínáme, že současné dění nikdy není minulost přes kopírák, a že postavit se za utiskované bývá většinou extrémně nepopulární.
Tohle nepochopení vede k tomu, že lidé, kteří jsou si jistí, že by v minulosti určitě stáli na "té správné straně", jsou dneska schopni obhajovat armádu a stát, kvůli kterým pásmo Gazy dnes vypadá jako Hirošima v roce 1945.
Už víc než rok a půl sledujeme naprostou destrukci palestinského života v Gaze (a nejen tam). Bomby a samopaly, které už dávno nerozlišují mezi legitimními vojenskými cíli, školami, mešitami a stany, ve kterých jsou nuceny bydlet celé rodiny, navíc v posledních měsících doplňuje uměle vyvolaný hladomor. K tomu, že se jedná o genocidu, Amnesty International došla už v prosinci 2024.
Už víc než rok a půl nevycházím z pocitu, že se všichni, kteří měli být příčetní, zbláznili. Jako bychom žili v nějaké zvrácené satiře. Vládnoucí strana obhajuje mandát pod heslem "Teď je čas stát na správné straně", zatímco ministr zahraničí z jejích řad se schází v Izraeli s člověkem, na kterého je vydán mezinárodní zatykač za válečné zločiny. Čelní představitelé státu si připomínají výročí konce druhé světové války s tím, že "už nikdy víc", zatímco jim nevadí dál obchodně a diplomaticky spolupracovat se zemí, která aktuálně páchá přesně to "víc". V DVTV dostávají prostor lidé, kteří tvrdí, že "obyvatelstvo Gazy není schopno míru", jako by to byl naprosto legitimní názor a ne něco, co by mohlo být otištěno v příručce "Jak obhájit etnickou čistku".
Počty civilních obětí stoupají, počty organizací, které dění v Gaze označují za genocidu, zrovna tak a ti, kteří tohle všechno obhajují, čím dál tím víc připomínají týpka z tohoto memu: věř mi, brácho, tentokrát to není jako v minulosti, kdy takhle vypadala genocida, tentokrát si to ta skupina obyvatel SKUTEČNĚ zaslouží, bro, vážně, věř mi, tentokrát je to fakt úplně o něčem jiným, oni si totiž začali, víš--
"Vážený pane premiére," píšu a rovnou omylem rozmazávám propisku, "vzhledem k tomu, že jste mi neodpověděl ani na jeden email, kontaktuji Vás o něco fyzičtějším způsobem."
Ach ano. Ty emaily. Až nedávno, když mi pan poslanec Kobza z SPD poslal v odpověď na můj apel něco, co vypadalo jako průměrný komentář strejce z facebookové diskuze, mi došlo, že politici by ideálně měli na emaily od svých občanů reagovat.
Když dopíšu první pohled, na okamžik se zarazím. Mám se podepsat? Pragmatismus mi říká, že tam to jméno dávat nemám, protože... co když z toho budu mít někdy v budoucnu problémy?
Pak mi dojde, nad čím to vlastně přemýšlím. Skutečně uvažuji nad tím, zda se mám ve svobodné zemi podepsat pod apel na to, abychom jako Česká republika přestali podporovat masakry civilistů? Aby z toho náhodou nebyly nějké následky nebo postih? Vážně mě napadají takové věci?
Do posledního volného místa vtisknu svůj podpis. Pokud se nedokážu podepsat pod tohle, pak si nezasloužím se podepsat pod cokoli jiného.
Co člověk (z)může? A co člověk musí?
Cítím vztek a cítím vinu. Vinu za to, že nedělám víc. Nemělo by mi stačit občas napsat email, poslat tři pohlednice, sdílet storíčko na instagram a poplácat se po rameni za občanský aktivismus. Není přece správné pokračovat v životě, jako by se nic nedělo, když se představitelé mého státu otevřeně staví za zemi, která v současné době cíleně nechává hladovět dva miliony lidí a netají se záměrem získat kontrolu nad územím, které jí nepatří. Vím, že to málo, co dělám, je neadekvátní a nestačí. A přesto nedělám víc. Proč vlastně?
Protože jsem zbabělec, proto.
Nedokážu ani pořádně protestovat nebo v rámci protestu křičet ani taková univerzálně platná hesla jako "STOP KILLING CHILDREN".
Dokonce se vyhýbám tomu, o Palestině běžně mluvit s lidmi, aby se náhodou neukázalo, že další z těch, kterých si vážím, pouze pokrčí rameny a řekne: "Taková je válka."
Kvůli tomuhle všemu je pro mě momentálně tak zásadní, co píše David Scharf pro deník Alarm v článku Genocida, Evropa a my:
V posledních dnech se na sociálních sítích i ve svém okolí setkávám s postojem, který by šlo shrnout zhruba takto: my všichni jsme spoluviníky genocidy v Gaze. Většinou ho slýchám nebo čtu jako formu agitace („a proto bychom měli jednat“), někdy ale jako pouhé konstatování. Není těžké domyslet si proč. Situace v Gaze je ještě katastrofičtější než kdykoliv za uplynulých téměř 22 měsíců.
Jakkoliv je pochopitelný, je pocit spoluviny projevem zoufalství, kterému nesmíme podlehnout. Představa, že na chodu společnosti máme všichni stejný podíl, protože přeci máme všichni stejné hlasovací právo (nebo přístup na internet, kam můžeme psát své názory) je falešná. A slouží především těm, kteří mají moc, ať už finanční, politickou nebo mediální. Americký prezident, manažer německé zbrojovky nebo rektorka evropské univerzity spolupracující s Izraelem mají k dispozici různé možnosti, jak přispět k zastavení genocidy v Gaze. A ty jsou nesrovnatelné s možnostmi běžného člověka. Pokud přijmeme tezi, že za genocidu můžeme tak trochu všichni, mají mocní – ti opravdu zodpovědní za genocidu – z poloviny vyhráno.
Možná je to jen alibistická snaha se vyvázat z povinnosti něco dělat, když se na světě děje nespravedlnost. Ten článek mi ale pomůže otočit hněv, aby už nemířil jen dovnitř, ale i ven.
Cítím tak strašný vztek na současnou vládu. Nejen za to, že nekoná sama za sebe, ale i za to, že ignouje své vlastní občany. Bude polovina srpna a iniciativa NEmlčme stále ještě nedostala oficiální odpověď na petici, pod kterou bylo podepsáno přes čtyři tisíce lidí a která byla vládě předána koncem června. Když jsou Petr Fiala a spol. schopni ignorovat významnou uměleckou i odbornou veřejnost včetně Tomáše Halíka, chartistky Anny Šabatové a celého Člověka v tísni, jak velký tlak na ně může vyvíjet Občan, 26 let?
Kromě hlasů z Palestiny tedy naše reprezentace ignoruje i nás - občany, které se zavázala reprezentovat. Až se bude zase mluvit o lidech, co volní krajní pravici, protože si přijdou nevyslyšení a zapomenutí, vzpomeňte si na nás všechny, kteří volali po tom, aby se vláda postavila za lidská práva na Blízkém Východě stejně rezolutně jako v případě napadené Ukrajiny, a v odpověď se nám neustále vracely jen různé varianty ticha.
Kolik mrtvých bude ještě potřeba?
Český postoj je pro mě druhým rozměrem celé hrůzy v Gaze - rozměrem, se kterým se v každodenním životě střetáváme víc napřímo než s masakry palestinských civilistů čekajících ve frontě na pytlík mouky. Emocionálně mě současná situace vrací do doby, kdy mi bylo 16, vrcholila uprchlická krize a polovina národa se odkopala jako bestie, které budou s radostí přát smrt ve vlnách středozemního moře nevinným lidem, pokud ti nemají zrovna tu správnou barvu kůže nebo vyznání.
Ruská invaze a česká podpora Ukrajiny tuto deziluzi na okamžik zaplašila. Od října 2023 je pro mě ale s každým shromážděním za Ukrajinu a s každou pietou za mrtvé civilisty zavražděné Ruskou federací spojená hořkost. Skutečně jsme schopni soucitu jen ve chvíli, kdy jsou zabíjeni nám podobní běloši? Proč je každá raketa, která dopadne na nemocnici na Ukrajině, důkazem toho, že #RussiaIsATerroristState, zatímco útok na nemocnici Al Awda je z českého pohledu zkrátka jen nutné zlo, které s sebou válka nevyhnutelně přináší, a ani nepotřebujeme vidět žádné důkazy, že by se v nemocnici skutečně skrývali nepřátelští bojovníci? Proč jsou lidé, kteří jsou třeba i mými příteli a které jsem vždy respektoval, najednou schopni přehlížet nebo dokonce vyjadřovat podporu jednomu z největších zločinů proti lidskosti současné doby? Proč lámou sami sebe při mentální gymnastice, jejímž cílem je dokázat, že ve skutečnosti je všechno to zabíjení naprosto oprávněné, ne-li nutné? Jakého násilí se Izrael na palestinských civilistech musí ještě dopustit, aby veřejné mínění konečně připustilo, že možná skutečně dávno nejde o to, dostat domů zbývající rukojmí, a že na místě neexistuje žádná snaha o ochranu nevinných životů?
Budoucnost
Nebudu lhát. Konfrontace s touhle realitou na mě často působí tak, že bych si to šel nejradši hodit. Vím ale, že to nikomu nepomůže, a už vůbec ne lidem v Gaze. I tak je těžké v tom všem najít nějaký smysl nebo naději.
Co mi pomáhá zachovat si uprostřed toho všeho příčetnost, kromě klasického "daruji peníze" a "podepíšu petici"? Snažím se myslet na to, že někdy to hlavní, co můžeme dělat, je být svědky. Zvrátit to sami nedokážeme, ale stále ještě můžeme říct: toto se děje a je to špatně. Samozřejmě že je to vlastně strašně málo. Zároveň je to ale v současném politickém a společenském klimatu velmi těžké (ačkoli se s postupujícím hladomorem toto klima snad konečně trochu proměňuje).
Snažím se také nepoddat se touze lamentovat nad "českým národem" a lámat hůl nad svou vlastí. Připomínám si, že český národ nejsou jen Jan Lipavský, Petr Fiala, pan Kobza z SPD nebo průměrný diskutující na facebooku - součástí českého národa je také třeba Tomáš Klus, který se snažil svoji platformu využít k humanizaci palestinských civilistů ještě před vznikem současných "mainstreamovějších" iniciativ; občanské organizace Prague4PalestineYouth, Academics Against Apartheid a další, které aktivně organizují demonstrace a protesty; mezi Čechy patří i instituce a veřejně činné osoby, které se podepsaly pod výzvy Mluvme o tom a NEmlčme, a krom dalších i ti lidé, kteří přišli v červenci na benefiční koncert pro Gazu do Cross Clubu a díky kterým se během jednoho večera podařilo vybrat 230 tisíc pro Člověka v tísni.
A mezi Čechy povětšinou patří také ti, díky kterým stovka předtištěných pohledů v Underdogs' Café došla během jedné hodiny. Snažím se myslet ne na to, že je nás tady v Česku příliš málo, ale na to, že tu jsme. Je to v rámci téhle mizérie chabé povzbuzení a naděje, ale je to něco, čeho se dokážu chytit jako příslovečného stébla. Budu se držet zuby nehty a pustit se nehodlám, protože jinak bych se už musel zbláznit úplně.
Závěrem (poznámka pod čarou)
Pokud jste až dosud mlčeli, protože jste si nebyli jistí vlastním názorem, nevěděli jste, co, jak a kde říct, nebrali jste to na začátku vážně, nebo jste se prostě orientovali podle médií a osobností, které jste považovali za dobrý kompas v rámci světového dění: vítejte do klubu. Byl jsem na tom před rokem a půl úplně stejně a vím, jak dlouho může trvat, než si člověk zformuje vlastní upřímný názor na něco, na co ho předtím nikdy neměl.
Na jednu stranu se samozřejmě dá říct "včera bylo pozdě", ale podle mě je daleko konstruktivnější postoj ten, že druhý nejlepší čas postavit se za to, co je správné, je teď.
"A co mám tedy dělat?"
Můžete podepsat výzvu NEmlčme a jejich aktuální dopis poslat politikům dle svého výběru.
Co se týče informací o dění v Gaze a Palestině, které nejsou automaticky rámovány slovy "palestinští teroristé", asi nejvýraznějším hlasem Palestiny v Česku je designérka Yara Abu Aataya, která se v Gaze narodila. Její Linktree sdružuje relevantní články a rozhovory, které poskytla různým médiím; na svém instagramu šíří osvětu a poskytuje tak protiváhu narativu, který dominuje v českých médiích. O podobné zpravodajství se snaží také deník Alarm.
Pokud chcete někam poslat peníze a preferujete organizace, které už znáte, můžete přispět Lékařům bez hranic nebo Člověku v tísni.
Také je možné přispět UNRWA, která stále ještě zvládá v Gaze působit.
Pro pomoc, která se dostává ihned přímo na místo, je možné podpořit Gaza Soup Kitchen, případně další iniciativy viz např. odkazy zde.
A mluvte o tom. Zní to jako klišé, které žádné životy nezachrání, ale čím víc lidí se bude odvážit pojmenovat, co se v Palestině děje, a vyslovit se pro ukončení probíhající genocidy, tím větší je šance, že nás nakonec někdo vyslyší.
Zdroj cover obrázku: Lékaři bez hranic
Autor byl vážné dítě a strávil v dětství hodně času úvahami o tom, co by dělal, kdyby se kolem děl holokaust.