Předvolební (proud vědomí)

02 Říj, 2025

Disclaimer: tohle je vlastně nejspíš několik nedopracovaných článků v jednom. Dokonce se může stát, že je někdy rozpracuju a dopracuju. Jisté to samozřejmě není, ale co je taky v dnešním životě jisté?

Je to tady, zítra se po čtyřech letech zase volí do PS. Už dva měsíce si říkám, že až to bude aktuální, tak se tomu pečlivě pověnuju, nastuduju si kandidátky a programy a posléze udělám důkladně informovanou volbu. A najednou je druhý říjen a zítra se volí. Jediná výhoda toho, že jsou zde aktuálně pouze dvě strany, které jsou pro mě volitelné a mají zároveň šanci se dostat do sněmovny, je ta, že si žádnou podrobnou rešerši nakonec dělat nemusím. Být levicově smýšlející liberál je v den voleb bolestivě jednoduchý. Každej jinej den je to, samozřejmě, pouze bolestivý.

Únava

Aktuální předvolební období pro mě nejdřív charakterizovala zlost, kterou ve mně vzbuzoval každý zářivě zelený billboard hlásající, že právě teď je čas stát na té správné straně. Tuto zlost v poslední době vystřídala únava, nejlépe personifikovaná touto fotografií pokuřujícího Bena Afflecka:

ano skutečně jsem se po půl roce naučil vkládat do blogpostů obrázky

Na žádné další emoce, snad krom občasné opatrné naděje, že by se třeba skrz Piráty mohl do Sněmovny (byť do opozice), dostat někdo levicově smýšlející, už mi nezbývá energie, a nevím, jestli všechny lidi, kteří chodí na staromák říkat "NE EXTREMISTŮM", víc obdivuju za jejich zbytky energie, nebo jestli ve mně vzbuzují spíš touhu se jim smát.

Velmi dobře si uvědomuju, že únava a odevzdanost je to poslední, co může člověku sloužit tváří v tvář vzestupu fašismu doma i v zahraničí. Nedokážu se ale ubránit. Volby jsou navíc nakonec záležitost dost přímočará a možnosti naší angažovanosti v následujících dnech (nejsme-li součástí přímo politických stran či kampaní) jsou omezené.

"Liberálně demokratické síly" nám ale stejně jako před každými volbami tvrdí opak.

Včera mi do složky "Hromadné" přistál další email od Milionu chvilek s předmětem "Tři malé věci, které teď mají smysl." Jsou to, v tomto pořadí:

1. Nastavit si na Facebooku rámeček "Jdu k volbám".
2. Poslat výzvu "Ne extremistům" jednomu dalšímu člověku.
3. Sdílet na sociální sítě projev Radkina Honzáka ze shromáždění na Staromáku.

Tento email by ze mě za jiných okolností vykřesal zoufalý smích; díky všeprostupující únavě se ale pouze opět měním na pokuřujícího Bena Afflecka. Chápu samozřejmě, že každý se s pocitem bezmoci vyvolaným pohledem na předvolební průzkumy vyrovnáváme jinak, ale udivuje mě, kolik lidí stále ještě coping mechanismy typu "rámeček na facebook" považuje za něco, co má nějaký reálný dopad na cokoli.

Dva horké úchopy

Při včerejší rozmluvě s kamarádem mi došlo, že ohledně letošních voleb mám pouze dva tzv. hot takes. Jeden je již popsaný zde na blogu, totiž že je absurdní neustále očekávat od mladých lidí, že za vás zachrání liberální demokracii, jako by to bylo něco automatického, a pak jim za to nedat nic na oplátku.

Druhý můj horký úchop již shrnul dřív a lépe než já jistý Vojtěch Libich ve svém facebookovém příspěvku:

(...) ruku na srdce - většinu z nás od Stačilo! odpuzuje hlavně to, že když člověk zahrabe a podívá se silnou lupou, tak tam někde u nich ve sklepě eště možná najdete na kotli napůl strhanou nálepku "komunismus" (velkej trigger, uuuuu, bojim bojim) a pak samozřejmě obava z ruský invaze (což samozřejmě považuju za velmi legit i já). To, že sou to prostě regulérní fašisti, už je většině z nás jedno. Nebo jako minimálně z diskurzu, co slyšim kolem sebe, mam pocit, že je daleko větší problém slovo "komunismus" než fakt, že v tom hnutí sou lidi, co by lynčovali a možná i vyhlazovali lidi jiný barvy kůže, etnicity nebo sexuality a výrazně degradovali lidi jinýho genderu.¹

Když jsme před čtyřmi lety s velkou slávou dostali komunisty pryč ze sněmovny, dalo mi to naději, že se diskurz na téma „komunismus“ třeba někam posune. Bohužel, to, že Stačilo! navazuje (přes tři rohy) na KSČ(M), je letos stále větší téma než jejich touha zestátnit Českou televizi, odmítnout Green Deal a omezit "politické neziskovky" (asi proto, že za neziskovky a Green Deal se bojí otevřeně postavit i naši neohrožení demokraté). Stejně tak je pro "bojovníky za demokracii" pořád důležitější Babišova spolupráce s StB než to, že celé hnutí ANO je primárně vehikl pro zvýšení zisku Babišových firem na úkor nás všech.

Inu, třeba příští volby budou ty, kdy konečně přestaneme bojovat čtyřicet let starou bitvu a začneme řešit něco aktuálnějšího, jako třeba že by bylo fajn, kdyby všichni měli rovné příležitosti a práva, nebo že planeta hoří. Člověk nesmí ztrácet naději.

Čtyři roky zpátky

O emocích a atmosféře před minulými volbami do PS už mám jeden text zde. Emoce povolební už by na celý text nevydaly, ale minimálně na dvě slova ano: smíšené pocity. Bylo samozřejmě hezké, že další čtyři roky nebude premiérem ukázkově neschopný miliardář. Nějak mi nešlo přidat se k jásotu, že jsme "dostali komunisty ze sněmovny" a "porazili populismus", protože celá sněmovna byla náhle pravicová a bylo jasné, že se dle pravicových tradic zase bude škrtat. V následujících čtyřech letech jsme "všichni trochu zchudli" (kromě těch nejbohatších, samozřejmě, protože těm na peníze nikdo sáhnout nesmí - byl by to totiž komunismus) a ceny bydlení vystřelily do závratných výšin. Pokud jde o sociální systém, aktuálně například začíná platit nově schválená superdávka, o níže Saša Uhlová pro Alarm píše:

Navzdory tomu, že odborníci vládu i poslance upozorňovali na závažné problémy, které přijetí zákona přinese jednotlivcům i domácnostem, odhlasovali poslanci verzi, která výrazně zhorší životní úroveň chudých lidí.

Navzdory všem výkřikům, jak "patříme na Západ", pak sněmovna také opět neschválila manželství pro všechny, přestože by se jednalo o krok, který by 1) ulehčil život velkému množství občanů, 2) nás nic nestál, 3) nikomu by neublížil a 4) skutečně by nás alespoň v něčem přiblížil k onomu mytickému Západu, neboť dělící čára mez "východem" a "západem" kopíruje v případě rovnosti manželství bývalou železnou oponu.

Nemůžu samozřejmě chytrácky říct, že by mi toto všechno před čtyřmi lety bylo naprosto jasné. Možnost, že pravicová koalice za čtyři roky předá opět vládu do rukou Babišova hnutí ANO (případně dalších uskupení využívajících ve své rétorice reálné problémy Česka, které pro vládu Petra Fialy ale jaksi nejsou důležité), mi ale už tehdy přišla velmi reálná.

Kdyby mě někdo před čtyřmi roky požádal o vytvoření satirické představy příští volební kampaně, asi by nebyla absurdnější než to, co teď reálně probíhá: Babišovo ANO upozorňuje, že za nich byly levnější potraviny (což je koneckonců pravda, i když se můžeme hádat o tom, jestli si to může připisovat jako zásluhu), zatímco Petr Fiala na zeleném pozadí mluví o "svobodě" a "demokracii" a o tom, že "by nám zase mohli vládnout komunisti", aniž by lidem sliboval cokoli, co by jim reálně mohlo zlepšit život.²

Možná i proto je pro mě těžké vykřesat ze sebe jakékoli větší emoce: aktuální vývoj mě totiž vůbec nepřekvapuje. Současný moment je pro mě trochu jako vteřina následující poté, co shodíte sklenici ze stolu, ale před tím, než dopadne na zem a vy budete moct začít uklízet tu spoušť. (V této skleničkové analogii ale všechny zúčastněné strany čtyři roky ignorovaly možnost tuto sklenici zkusit postavit někam, odkud by se shodit buď nedala, nebo by se minimálně shazovala o dost hůř.)

Americká paralela

Loni jsme s pocitem deziluze sledovali prezidentské volby v USA. V internetových vodách, kde se pohybuji, jim předcházely dlouhé a vyostřené diskuze o tom, zda je v pořádku jít volit Demokraty i přes jejich neschopnost (nebo neochotu) zabránit genocidě v Gaze a přes další jejich "nedokonalosti". Bylo pro mě nepochopitelné, jak někdo může nevidět, že jeden kandidát naprosto jistě způsobí utrpení většího množství lidí než druhý, a tvrdit, že jsou oba stejně špatní a že tedy jediná morální cesta je nevolit vůbec.

I u nás jsme před čtyřmi lety "porazili ty špatné" (aspoň v tom příběhu, který si teď jako liberálové rádi vyprávíme) a teď se nám toto bájné zlo vrací zpátky jako bumerang. Před volbami do PS tedy přemýšlím, jestli se nedopouštím úplně stejného infightingu jako Američané, když kopu do Milionu chvilek nebo do Petra Ludwiga a jeho Štítu demokracie, ačkoli jsme vlastně "na stejné lodi".

Postupně docházím k tomu, že spíš ne.

Teoreticky jsem se všemi těmito "obránci liberální demokracie" na stejné lodi, ale kromě loajality k abstraktnímu konceptu "demokracie" a touhy po prozápadní orientaci země už spolu nemáme politicky mnoho společného. Každý diagnostikujeme problémy současného Česka úplně jinak, a úplně jinak také vypadají naše vize řešení. Na jednu loď mě s nimi dostává jejich rétorický záběr, který pohltí každého, kdo je taky "pro demokracii", ať už to znamená cokoli – přece byste nechtěli být "proti demokracii", že ne?

Na rozdíl o performativních USAlevičáků (kterých stejně nejspíš nebylo dost na to, aby nějak změnili výsledky amerických voleb, a vyskytovali se víc na twitteru než tzv. irl) navíc volit půjdu, ať už si o Chvilkařích myslím cokoli.

Deník Alarm dnes zveřejnil text Veroniky Kellnerové o tom, že nejít volit je legitimní postoj. Nejsem si jist, zda s ní souhlasím v tom, že nejít volit (z pozice demokraticky smýšlejícího liberála) je naprosto v pořádku. Přijde mi škoda nevyužít své volební právo, i kdyby to měl člověk hodit straně, která se do sněmovny na sto procent nedostane.

V čem ale s autorkou textu naprosto souhlasím, je druhá polovina následujícího odstavce (shrnující podobný sentiment, který jsem se snažil vyjádřit v textu o mladých lidech):

Každý druhý influencer aktuálně sdílí předvolební poselství: „Hlavně běžte volit! Teď musíte!“ Napadají mě u toho vždy dvě věci. Zaprvé – volit nemusíte a mělo by to konečně být vnímáno jako naprosto legitimní postoj. Zadruhé – když vám odpovím: „Tak jo, budu volit Stačilo!, nebo Okamuru,“ bude to pro vás pořád stejně v pořádku?

Prosimvás ať už ta sklenice z toho stolu spadne

Po jistém rozhodování nakonec svůj hlas věnuju Pirátům. Nečekám od nich zázraky, ale ze stran, které mají šanci se dostat do sněmovny, jsou mi nejblíž, ať už jde o kulturní otázky, nebo o geopolitickou orientaci země.

Těším se, až bude po volbách. Až se budeme moct místo na neustále se měnící čísla v průzkumech podívat na skutečné složení vlády na příští čtyři roky a budeme mít možnost zhodnotit, jak špatná nebo dobrá je situace a co s ní můžeme jako běžní smrtelníci dělat. A dá-li bůh, budou volební výsledky konečně impulsem k tomu, abychom se kolektivně pobavili, co že to ta demokracie vlastně je, co bychom od ní měli chtít a co nám přináší, a jak vůbec chceme, aby naše země vypadala a kam kráčela. Na tyhle diskuze totiž není čas, pokud tzv. "Jde o všechno". Jenomže v každých volbách posledních let "jde o všechno". Je čas si chviličku vydechnout, zastavit se a promluvit si o tom, co že je to "všechno", o které tady "jde". Vydat se pochopit, proč lidi volili, jak volili, a něco si z toho zkusit vzít. Začít přemýšlet o tom, kde a jak se dá přiložit ruka k dílu, aby se nám za pár let žilo líp než teď.

Častý sentiment výzev, které se zásadně objevují v předvolebním období, je, že demokracie se nedělá jen u voleb. Čím dál tím víc s tímto sentimentem souhlasím a jdu ještě dál: demokracie se podle mě dělá primárně mimo volby (i když ty jsou samozřejmě jedním ze základních demokratických mechanismů). Pokud některé věci ve společnosti nefungují, pak "liberální demokracii" nezachrání, když přemluvíte před volbama tátu, aby šel volit Piráty. Běžní lidé nemůžou před volbami odsuplovat dlouhodobý nedostatek vize do budoucna a chybějící důvěru v to, že vláda může změnit náš život k lepšímu nebo že k lepšímu můžeme věci změnit my sami.

Apel, protože proč ne žejo

Ač je mi to trapné, tímto také já připojuju k výše zmíněným influencerům, kteří na vás apelují, abyste šli volit (omlouvám se). Nechci po vás, abyste volili rozumem, abyste volili srdcem, abyste volili "tu správnou stranu" pro „záchranu demokracie“, abyste volili protestně či volili jakkoli jinak. Přijde mi ale realistické, pokud máte podobně jako já problém si vybrat mezi stranami, volit tak, abychom zvýšili šanci, že se náš politický systém dokodrcá k dalším volbám v co nejsvobodnější podobě. Zvýší se tím šance, že v dalších volbách už bude kandidovat někdo, kdo vám bude bližší. Anebo, samozřejmě, můžete volit uskupení, které je vám blízko, ale tzv. "nemá šanci" – dostane alespoň nějaké prostředky na další fungování.

Závěrem

Nepropadejme panice.

(Snáz se to řekne než dělá.)

Nemyslím tím teď, že bychom se měli uklidnit, protože nemá cenu vyšilovat, vždyť všechno bude úplně v pořádku. Ono je totiž fakt možný, že nebude všechno úplně v pořádku. Nemá ale cenu po vzoru Standy Bilera prohlásit, že "všichni tady umřeme"³. Z praktického hlediska je potřeba stále věřit, že věci můžou být lepší a že se nám tu v budoucnu může žít líp než dnes. Když tomu totiž přestaneme věřit, ztratíme motivaci pro to cokoli dělat. Tuhle motivaci budeme nejen v dalších čtyřech letech potřebovat.

Ve stavu paniky se těžko staví lepší svět. Ve stavu paniky se těžko staví na odpor proti omezování svobod a proti nespravedlnosti. Proto zkusme nepropadnout panice, podívat se v sobotu večer na volební výsledky a místo otázky "Karle, kde máme provaz?" (která, nenalhávejme si, dost možná přijde na mysl) se zkusme nadechnout, zhodnotit situaci a zeptat se "Co s tím teď (sakra) budeme dělat?".

Sentiment, který mě poslední dobou udržuje v chodu (a který je v něčem druhou stranou Bilerovy mince), je "pořád ještě jsme neumřeli". A dokud jsme neumřeli, pořád ještě se můžeme dožít toho, že život v naší zemi bude lepší, než to aktuálně vypadá. Je to z mé strany možná nechutně sentimentální, ale je to pravda.

Autor není politolog.

Zdroj náhledového obrázku je zde.

#mladý muž křičí na mrak #současné dění #ventilace