Screaming into the void
Základní zkušeností dnešního člověka je ghosting. Moderní existence není definovaná propojením a technologiemi, ale neustálým křikem a touhou po kontaktu s druhým a tichem, které se navrací.
Nejde jen o ghosting na seznamkách, samozřejmě. To, že někomu napíšete první zprávu a odpověď nikdy nepřijde, je vlastně prkotina. Zkoušeli jste ale někdy poslední dobou hledat bydlení? Nebo práci? Nebo obojí zároveň?
"Dobrý den, odpovídám na Váš inzerát--"
Nemůžete to odbýt. Nesmíte to odbýt! Je jedno, kolikrát už jste tyhle věty už psali, nesmíte to odbýt, protože tahle slova můžou znamenat rozdíl mezi bydlením a bezdomovectvím, příjmem a nezaměstnaností. Do těch slov se musí dát všechno, vypilovat je, přizpůsobit, personalizovat a shlédnout kritickým pohledem, než se nakonec klepne na tlačítko "Odeslat" – a jakmile je dílo dokonáno, smířit se s tím, že to k ničemu nebude: že efektem tohoto předvedení se ("ano, jsem ideální pracovník, ideální nájemník, nemám děti, zvířátka, hlasité zájmy ani život") nebude nic; že se žádná odpověď nevrátí zpátky. Existují ti lidé, se kterými se snažím komunikovat, vůbec? A existuju vůbec já?
Týpek z Ameriky na openminded seznamce je ochotný si chvíli vyměňovat fotky koček. Pak si povídáme o tom, co hledáme, a nakonec dojde řeč na to, že jsem prý hot, a já říkám, ty jsi taky hot; vypadá to skvěle, dva hot lidi se dostali do kontaktu, to přece nikdy nemůže dopadnout blbě – až na to, že se pak jednou s odpovědí zpozdím a žádná další zpráva z druhé strany už nepřijde.
To se opakuje s dalším člověkem, a pak s dalším.
Propojím se s týpkem, se kterým jsme byli propojení na různých seznamkách už celkem třikrát. Vždy se to odehraje podle stejného scénáře – já na ten lajk klepnu první, týpek to udělá asi o týden později, propojíme se, já mu napíšu, odpověď nikdy nepřijde. Dělám něco špatně? Existují ti lidé vůbec? Existuju vůbec já?
"Promiň že jsem ti neodpověděl, teď toho bylo strašně moc haha 😅😅"
"Chápu, haha jsme teď všichni hrozně přehlcený žejo," píšu a skřípu u toho zubama. Ona je to samozřejmě pravda. Ale taky je to výmluva. Je to výmluva pro to, nevést těžký, ani jen mírně nepříjemný konverzace. Konverzace, který můžou být ve výsledku tvořený klidně jednou, poslední větou: "Promiň, nevajbím, držím palce a měj se hezky." "Ahoj, na byt už máme zájemců dost a další prohlídky nebudou." "Pac a pusu." "Vážený zájemče, Váš profil bohužel neodpovídá tomu, co hledáme." Gif Homera Simpsona, jak mizí v křoví. "Vážená paní, vážený pane, zájem o námi nabízenou nemovitost byl velký a dali jsme přednost jinému zájemci." "Jdi do prdele, už mi nepiš." "Nepište mi, a pokud možno, nepište vůbec." Jednou větou, která by člověka vysvobodila z pocitu, že je na celém světě vlastně úplně sám, anebo naopak, že on jediný neexistuje. Že křičí někam do prázdna a jako odpověď se nevrací nic.
Protože jediná horší věc než ze sebe dělat blbce, je dělat ze sebe blbce bez publika.
Štve mě to. Není samozřejmě moje místo říkat lidem, co mají a nemají dělat; kdo nikdy neghostil, ať první hodí kamenem. Ta všeobecná normalizace neozývání se je ale extrémně únavná: od lidí na seznamkách po úslužné týpky z realitek, kteří se na prohlídce dušují, že ať už do toho předraženého vlhkého sklepa vyberou kohokoli, určitě se zítra ozvou; firmy, které se ani neobtěžují nastavit si jeden automatický mail pro kandidáty, kteří neprošli výběrkem. Nedivím se, že si připadáme tak sami, když se neustále připravujeme na to, že ať už vám druhá strana říká cokoli, možná už se nikdy neozve, a hlavně že s tím musíme být v pohodě, protože nám přece nikdo nic neduží. Jenomže co když si ve skutečnosti dlužíme alespoň nějaký bazální kontakt?
Anyway.
Jděte a už neghostěte.
Autor je nezaměstnaný uživatel seznamovacích aplikací.