So long, 2025, and thanks for the fish

27 Dec, 2025

V noci na dnešek se mi zdálo o blogpostu s názvem Manifest 2026. Na napsání manifestu pro další rok teď nemám sílu - s hlavou ještě ne úplně odpočatou, nohama na stole, klávesnicí v klíně a s podezřením, že na mě už zase něco leze (bože nemohlo by to už dát pokoj, poctivě nosím respirátor v MHDčku a tak, za co mě trestáte, zimní virózky?).

Je čas novoročních předsevzetí: čas, kdy se mi všechny reklamy na instagramu snaží vnutit inspirativní diáře na další rok (od kapitalisticky laděných "produktivních" až po více či méně unhinged "manifestační deníky"). "Staň se v roce 2026 tím, kým jsi vždycky chtěla být" je nové "kup si se zlevněnou permanentku do našeho fitka a začni v novém roce cvičit, abys nebyla hnusná".¹

Věřím na to, že člověk jako tvor, který si o sobě vypráví příběhy, potřebuje časové předěly. Z toho důvodu považuju Nový rok za důležitou součást kalendáře. Na druhou stranu nevěřím na neustálou nutnost od základů měnit svůj život.²

Rok 2025 byl podivný díky kontrastu stavu mého psychického zdraví (v posledních dvou letech mám poprvé za svůj život pocit, že se na svět dívám očima duševně zdravého člověka, nebo alespoň člověka správně medikovaného) a stavu světa (který hoří prakticky kamkoli se podívám). Teď, když se hodí bilancovat a plánovat, mám menší potřebu měnit sebe, a větší potřebu se dívat na to, jak mohu dál interagovat se světem okolo. Ptám se: co v roce 2025 fungovalo, takže bych v tom chtěla pokračovat i v dalších měsících?

1. Pokud jde o socializaci a setkávání se, je více rozhodující kvantita než kvalita

Je to už pět let od chvíle, kdy začala covidová pandemie a najednou nám bylo důrazně naznačeno, že i když to zrovna v danou chvíli možná není nelegální, neměli bychom se potkávat s dalšími lidmi, neboť je to nezodpovědné. Můj sociální život se tehdy povětšinou smrskl na setkávání nad kafíčkem 1:1, kde si sdělíme, co je u nás nového, a pak jdeme zase svou cestou.

Během snahy o obnovení přátelských vazeb a známostí a hledání oné nenucenosti, která ve vztazích byla před rokem 2020, jsem byl nakonec nucen se konfrontovat s krutou realitou: pro navázání vztahů, které za něco stojí, je nutné s lidmi něco dělat. Jedině tak člověk přestává žít život sám. Pokud se to neděje, je odkázán na updaty nad kafíčkem, mezi kterými vládne osamělost. A pokud má člověk s ostatními žít, pak se jim nemůže ukazovat jen ve chvíli, kdy má dost síly, je reprezentativní, sociální a má uklizeno. Kvantita setkávání při navazování vazeb skutečně vítězí nad kvalitou: když setkání není Událost, pak není třeba se stresovat s tím, zda budeme jeden pro druhého dost zábavní (vždyť se přeci uvidíme znovu).

Zní to jako klišé, ale to zásadní, co si vzájemně dáváme, je naše přítomnost, ať už jsme zrovna v jakékoli podobě. Na střední škole mi to bylo nějak jasné (vzpomínám si na ten Silvestr, kdy jsem přišel ke kamarádům domů a usoudil jsem, že se mi chce jít spát: a tak mi půjčili deku a matraci a šel jsem). Pak se to někam ztratilo.

"Komunita" je teď oblíbený buzzword, společně s větou "cena za komunitu je nepohodlí". Podle mě je stejně tak cena za komunitu schopnost se ukázat, i když jsem zrovna úplně mimo, a schopnost přijmout, že se někdo jiný ukázal, i když je zrovna úplně mimo.

V příštím roce chci víc setkání, kdy jeden či více z nás nejsou nejvíc fresh, kdy není uklizeno, kdy se nestihl upéct koláč, kdy "mám nakonec jenom půl hodiny, promiň, ale stejně jsem se chtěl stavit", kdy má někdo hlavu úplně jinde a celou dobu mluví jen o tom, co se zrovna stalo v práci, protože na nic jiného nemá kapacitu; víc setkání, která nikdo pořádně dopředu neplánoval.

2. Životní administrativa je práce

Jestli něco pomohlo mému sebevědomí, pak je to uvědomění si, že udržovat sám sebe naživu je práce. Je to práce jak duševní, tak fyzická, a často časově i energeticky náročná. Zahrnuje úklid, nákupy potravin, vaření, plánování, návštěvy lékařů, placení energií, managment financí a každoroční zařízení kontroly kotle (mimo jiné).

Přemýšlím, kolik pocitů, že v dospělosti nějak "selháváme", je dáno tím, že dokud jsme bydleli u rodičů, byla všechna tahle administrativa neviditelná, nezačalo-li něco skřípat. Vykonávala ji prostě vaše máma (nebo oba rodiče, pokud máte pokrokovou rodinu). To, že všechno funguje, vypadá v podání rodičů jako nenáročná baseline.

Pak se odstěhujeme a najednou tuhle "automatickou" baseline nezvládáme udržovat. Probouzíme se zaliti potem a se slovy "Kde mám doprčic rodný list?". Při pohledu do starého kalendáře zjišťujeme, že u zubaře jsme naposledy byli tři roky zpátky. V ledničce něco plesniví. Kachličky za sporákem jsou mastné a nejde to dolů jarem. Pomoc.

Dlouho jsem si myslel, že živit v sobě hrdost za to, že zvládám "bare minimum" (jednou za 14 dnů vyluxovat), je novodobá self-care hloupost. V posledním roce mi došlo, že i když se něco bere jako "bare minimum", nemusí to být snadné.

Na internetu se občas vysmívají mileniálům a jejich "adultingu" (resp. hovorům o tom, jak "adulting" ne/zvládají). Za mě je správně ten management, které člověk začne jako dospělý vykonávat, pojmenovat a popsat. Jedině tak ho vyneseme na světlo a přijmeme, že tohle všechno není maličkost. Úklid zabírá čas a je to fyzická činnost. Nákupy potřebují schopnost plánovat, čas a mentální kapacitu, stejně tak vaření a celé to, čemu říkám jídelní management. Držet v hlavě, které kontroly má člověk jedenkrát za rok absolvovat, chce dávku sebekoordinace a organizovanosti.

Vzít v úvahu množství práce, které skrývá "základní životní administrativa", mi pomohlo hned ve dvou směrech: jednak jsem na sebe upřímně hrdá pokaždé, když uklidím byt, když si uvařím, když spotřebuju do polévky zbytky a když dojdu k lékaři na preventivní prohlídku; nenadávám si, že nezvládám uklízet rychleji/pečlivěji/častěji. Ten druhý směr je společenský: najednou oceňuju a vidím daleko jasněji vše, co v domácnostech vykonávají primárně ženy; práci, která není vidět, dokud se něco nepokazí.

Anyway. Pokud jste letos zvládli uklidit, nasytit sami sebe a třeba i dojít k doktorovi, jsem na vás hrdá. A pokud jste to nezvládli, protože to zrovna prostě nešlo, pak vězte, že je to náročné a že dává smysl, pokud jste to vlivem nemoci či životní situace zvládat přestali.

V dalším roce doufám, že budu stále schopná podívat se na byt a svůj pokoj, který se sice perfektně neleskne, ale taky to v něm není nechutné, a cítit hrdost, že to zvládám.

3. Více činnosti, méně informovanosti

Jedním z hesel "angažovaného" internetu mezi lety 2010 a 2020 bylo "please share this to raise awarness". Tehdy nám to přišlo logické a nevěděli jsme, že děláme stejnou chybu, jako dělali lidé pokaždé, když se objevilo nové médium, do kterého vkládali naděje na vyřešení všech problémů lidstva: že když budeme všichni dostatečně informovaní, logickým pokračováním je konec utrpení a nespravedlnosti.³ Jako kdyby aktivismus z oné "awarness" logicky vyplýval.

To se bohužel nestalo. Je rok 2025 a všichni se snažíme přijít na to, jak vstřebávat (většinou špatné) zprávy ze světa a zároveň v sobě najít motivaci vstát každé ráno z postele.

V posledním roce se snažím setřást imperativ, který říká, že pokud nemohu něčemu pomoct, je mojí povinností alespoň být svědkem a cítit utrpení lidí v Palestině/Súdánu/Kongu/USA/na Ukrajině/v ruských lágrech/na lodích ve Středozemním moři/v textilkách v Bangladéši/v Afghánistánu/všude jinde. "If you aren't angry, you aren't paying attention." Jenomže k čemu je mít vztek, který se nepřetaví v aktivitu? K čemu je se nechávát se denně vytáčet doběla nad nespravedlností, se kterou sám člověk nehne? Vztek může být užitečný nástroj, nebo alespoň přinášet katarzi. Pro mě už katarzní není. Jen vyčerpávající.

Snažím se si připomínat, že (zkoušet) nemít vztek při konfrontaci s děním doma i ve světě není morální selhání. Energii, kterou by mi úplně zbytečně spaloval, se snažím vrhnout do činnosti. Nejsem aktivista, jsem srab, a tak jsou to často činnosti, které nejsou nijak radikální: psaní mailů, šíření informací o demonstracích a peticích, finanční podpora projektů, které mi dávají smysl, pokud si ji zrovna můžu dovolit. Psaní textů sem na blog. Krmení ptáků a sázení květin. Sběr plechovek na zákopové svíčky na Ukrajinu. Nic z toho nezmění svět, ale nekonečné scrollování fotkami vyhladovělých dětí taky ne.

V dalším roce toho chci dělat víc. Chci se naučit být víc součástí tzv. věcí veřejných, naučit se nebát být vidět a slyšet. Na rozdíl od doby, kdy mi bylo 17, ale teď chápu, že pokud to člověk nemá přímo v krvi, je to jako sval, který se musí trénovat. Nemůžeme po sobě chtít změnit svět, když se bojíme jen jít zasázet tulipány na smutný plácek vedle autobusové zastávky.

Anyway, dosti sentimentality. PF 2026, a pokud toto čtete, tak díky za to. See you next year, y'all.

#ventilace