Všechny ty gendery, pt. 1
Celou svoji pubertu a ještě dál, celej gympl, jsem byla hrozně zamilovaná do jednoho kluka, o maličko staršího než já. Hezky se smál; měl kámoše a s těma kámošema tvořili partu a ta parta podnikala hrozně cool věci; dospělí ho měli rádi a byl to přesně ten typ kluka, co o něm vaše máma řekne, že je to správnej kluk. Byl to ten nejlepší člověk, se kterým jsem se kdy setkala.
Taky jsme spolu nikdy v životě nemluvili.
Ve svých dvanácti až třinácti letech jsem téhle posedlosti - která mi tolik připomínala koncept vlkodlačího "otisku" ze Stmívání (nevíte-li, neptejte se) - rozuměla střídavě jako lásce na první pohled a střídavě jako coping mechanismu, který si moje hlava vytvořila, abych se nezbláznila: aby mě ochránila před shitshow spletence mezilidských vztahů a šikany u nás ve třídě.
Kolem maturity jsem si to začala vykládat jako manifestaci svého autismu, když jsem si přečetla, že autistický special interest může být i osoba. Když jste do někoho normálně zamilovaní, tak přece nepozorujete toho kluka, co se kamarádí s kamarádkou vaší kamarádky, jako badatel pozoruje ve volné přírodě vzácný druh divoké šelmy, jejíž samotná existence mu bere dech.
Ve dvaceti jsem se naučila pojem limerence a díky němu jsem konečně dokázala lidem okolo vysvětlit, co se to se mnou celé dospívání vlastně dělo.
Všechna tato vysvětlení jsou pravdivá.
Teď jsem dospělá. Od chvíle, kdy jsem vkročila na půdu našeho gymplu jako vyděšený ptáče, potkala se s realitou, stáhla se do sebe a na další roky vycentrovala život vůči někomu, kdo se mnou neměl vůbec nic společnýho, uplynulo víc než patnáct let.
Ve svých dvaceti sedmi přidávám do šanonu s vysvětleními ještě jedno další, taky pravdivé, které mi trvalo tak strašně dlouho vyslovit nahlas.
Totiž, že jsem nejspíš vždycky chtěl bejt taky správnej kluk.
Autor je autorka je autor.
Obrázek v náhledu článku při sdílení pochází odsud a jedná se o cover art desky Výklopný světlomety od Toyoty Vangelise.