Zameť si před vlastním prahem
původně publikováno na již zrušeném blogu 11. 8. 2024
U nás na nádraží máme velké koše na tříděný odpad. Byla na ně dotace, kterou jejich polep hrdě prezentuje celému světu. Je to skvělý, mít kam vyhodit plastový kelímek od ledového kafe nebo přečtený časopis a necítit se blbě, že to cpu všechno do směsi.
Jednou za čas přijde na nádraží s velkým černým pytlem paní, která se o koše stará. Do toho jednoho černého pytle vyprázdní všechny nádoby z těch velkých košů: plast, papír, kov i směs.
„Zaměť si před vlastním prahem“ je žánr kritiky, který často sklízejí aktivisté všeho druhu. Je to ve většině případů obvinění z pokrytectví – jemnější varianta výroku „kážeš vodu a piješ víno“. Ukázkovým příkladem je třeba kritika fotky Grety jedoucí vlakem a obědvající salát koupený v supermarketu, zabalený ve velkém množství plastu.
Jsou okamžiky, ve kterých bych větu „zameť si před vlastním prahem“ použila 1) bez výčitek a 2) bez rozmyšlení: třeba kdyby se mi Taylor Swift, která létá svým soukromým tryskáčem snad i přes ulici na nákup, snažila vysvětlovat, jak mám doma šetřit energiemi. Bylo by ale hezké, kdyby se tehnle argument nepoužíval především jako způsob, jak odbýt jakoukoli systémovou kritiku nebo snahu změnit společnost, ve které žijeme. O tom, že je to vlastně argumentační faul z podobné rodiny jako „whataboutism“ a že to jako kritika nedává moc smysl, už určitě napsali spoustu textu jiní. Je ale ještě jiný úhel, jakým se na celou věc můžeme dívat: totiž, že jsou chvíle, kdy distinkce mezi „osobním“ a „společenským“ (nebo „veřejným“) nedává smysl, protože tyhle dvě sféry jsou nevyhnutelně provázané a propojené. Člověk je součástí společnosti, ve které žije, a společnost je naopak tvořena všemi jednotlivými lidmi: nejde je od sebe jednoduše oddělit.
Všichni existujeme v kontextu okolního světa. To, jak přemýšlíme a stavíme se ke světu, ale i přízemnější věci – jak se oblékáme, jak jíme, jak jezdíme do práce, kde pracujeme, jak trávíme volný čas – není stoprocentně naše volba: všechno tohle je určeno možnostmi, které máme, a ty se odvíjejí od kontextu, ve kterém žijeme.
Na nádraží máme veliké koše na tříděný odpad…
Koše na nádraží jdou číst mnoha způsoby. Pro někoho můžou být důkazem evropského plýtvání penězi. Pro jiného příkladem české neschopnosti využít evropské fondy. Taky se dá uvažovat o naší snaze všechno zašmelit tak, aby se vlk nažral, koza zůstala celá a smysl celé věci zůstal nenaplněný.
Pro mě budou nádražní koše vždycky příkladem toho, že mít své vlastní svědomí čisté někdy nestačí. Nikdy nebude stačit, když každý sám za sebe bude pečlivě třídit, dokud koše vybírá někdo, kdo odpad zpátky smíchá dohromady. A usilování o systémovou změnu může v tomhle i jiných případech naprosto legitimní forma onoho příslovečného zametání: pokud chci, aby se moje odpady recyklovaly, nemůžu nejdřív čekat, až se naučím perfektně třídit, a pak se jít teprve hádat se Správou železnic o korektním odvážení odpadu. Ty dvě věci spolu prostě nerozlučně souvisí.
Někdy prostě nemá smysl zametat si nejdřív před vlastním prahem, když zápraží zas a znova pokrývá prach a popílek z továrny za městem, no.