⚆_⚆

Letná, náckové a bezmoc

Víte, že v Česku je legální trénovat lovecké psy na liškách v zajetí? Já ano a celý zbytek Prahy taky, a to díky činnosti neznámého vandala, který vytrvale po celém širším centru lepí ručně psané samolepky samolepky s tímto textem.

Fotografie bílé samolepky, na které je ručně napsáno "Dod you know that here in Czechia we legally train hunting dogs on live foxes in captivity?"

Ty samolepky mi leží v hlavě od chvíle, co se před několika měsíci začaly objevovat na zdech, sloupech, koších a tramvajových zastávkách. Stále přibývají - někde je jich už dokonce víc vedle sebe - a jejich autorstvo musí do jejich distribuce investovat ohromné množství času a energie.

Snažím se představit si osobu, která za sdělením stojí. Představuju si někoho mladého, zoufalého, věřícího, že když se jen mezi lidi dostane více informací o problému, bude to stačit k vytvoření společenského tlaku a zlepšení situace. Strašně s tím soucítím, a tak nutím sebe sama představit si způsob, jakým tahle kampaň může skutečně něčemu pomoci. Protože nechci být ten člověk, kterého víc pohoršuje upozorňování na problém než problém samotný.

Nejde mi to. Chodím kolem těch samolepek a něco se ve mně vaří, protože jsem ve výsledku přesvědčený o tom, že je ať už jsou původní úmysly jakékoli, autorstvo do této osvětové kampaně (která ve skutečnosti nic neosvětluje) lije svůj čas a prostředky úplně zbytečně.1 Výsledkem je, že teď už všichni víme, že se v Česku smí trénovat psi na živých liškách v zajetí. Co dál? Co dál?!

A nyní z úplně jiného soudku: v neděli proběhla rekordně velká protivládní demonstrace na Letné.

Naší zbraní je solidarita

Dva dny před megademonstrací na Letné se uskutečnila exponenciálně menší demonstrace proti konferenci svolané Svobodnými nazvané Co bude po EU? Migrace, nebo remigrace, na které měli rokovat místní fašisté společně se zahraničními o tom, jak naše země nejlépe zbavit všech těch cizáků, které nám sem nahnala Evropská unie.

V mrazu u libeňského hotelu STEP jsme nakonec stáli skoro 4 hodiny. Mezi demonstranty panovala vřelá atmosféra. S neznámými lidmi jsme mezi provoláváním, kam by fašisti měli sami remigrovat, sdíleli teplý čaj. Domů jsem pozdě večer došel s pocitem naděje, který se mi tetelil v břiše ještě dlouho další den: lidé, kteří věří ve spravedlivý svět a v rovnost všech bez ohledu na původ a národnost, tady jsou a jsou ochotní být vidět a slyšet.

O dva dny později jsem se vrátil z demonstrace na Letné, na kterou podle všech odhadů dorazilo čtyři sta tisíc lidí. Čtyři sta tisíc! Nádherné počasí, spoluprotestující povětšinou v dobré náladě, humory na transparentech, lidé všeho věku. Bylo nás čtyři sta tisíc a všichni jsme byli na stejné lodi. Příjemný pocit naděje v břiše se ale nedostavil. Večer jsem došel domů, pojedl hovězí vývar a s jeho výjimkou ve mně bylo úplně prázdno.

Teď jde o všechno, stejně jako na jaře, loni a v roce 2019

Skoro každému musí být jasné, že čelíme jako stát mnohovrstevnaté krizi. Kdy jindy tedy masově protestovat, než teď? Tak proč se po (opět) největším protestu od roku 1989 cítím bezmocnější než dřív, a to i přesto, že se jako obvykle i tentokrát skloňovala Moc bezmocných?

Možná proto, že, jak píše Radek Kubala pro Deník referendum, Mikuláš Minář si z Havlovy eseje odnáší naprosto pokřivený závěr:

S dlouhým úvodním představením Havlovy slavné eseje Moc bezmocných a velkým dramatickým představením hlavní tvář Milionu chvilek vyzvala lidi, aby podepsali další petici a do výloh a oken si vylepili protivládní hesla. Rozuměj, jako „ten Havlův zelinář“.

Aby bylo jasno, v jaké situaci se nacházíme: aktuálně probíhá aktivní demontáž státu koalicí oligarchy a (proto)fašistů. Rozbíjejí se oblasti nezbytně nutné pro fungování zdravé a svobodné společnosti: nezávislá média, školství, kultura, sociální služby; peníze, které by měly být použité ve prospěch nás všech, odtékají oligarchům do kapsy. Čelíme krizi bydlení, klimatická změna způsobuje rekordní sucha, a aby toho nebylo málo, je možné, že bude válka. Na západě Evropy se v tuto chvíli masově a často i brutálně protestuje proti skutečnostem, které s rozbouřenými zeměmi sdílíme - a největší protestní hnutí v Česku nám nabízí jako východisko podepsání další petice2 a lepení protestních hesel do oken. Pokud "jde o všechno", pak nám to skutečně ještě nedošlo.

Naší zbraní je... ehhhh co vlastně?

Můj horký úchop, kterým už několik let otravuji každého, kdo je ochotný se se mnou bavit o politice, zní následovně: mýtus sametového listopadu pro naši společnost znamená podvědomé pevné přesvědčení, že k docílení změny stačí, když se dost lidí "ozve" a když se nás dost sejde na Letné. To se projevuje třeba tak, že největší protestní hnutí před kritickými volbami vyzývá své příznivce, aby si na facebooku nastavili na profilové fotce rámeček "Jdu k volbám", protože to "má smysl" (více viz text Předvolební).

Tohle přesvědčení nás pak nutí ignorovat principy fungování moci a protestů. Protesty nejsou jen o tom, že "haló, je nás hodně a něco chceme". Masa lidí v ulicích říká: "vyslyšte nás, nebo".

Za tím nebo nemusí být násilí - v dobře fungujících demokraciích to klidně může znamenat jen "nebudeme vás příště volit", což často stačí ke změně. Proto se sepisují petice, proto se pořádají protesty: protože se předpokládá, že na druhé straně je někdo, kdo má zájem o dialog. Jsem si docela jist tím, že v aktuální vládě téměř nikdo zájem o dialog nemá: kdyby měl, pak by se o médiích nehlasovalo spontánně a o půl páté ráno. Naopak si nejsem jist, zda, až se dohrabeme k příštím parlamentním volbám, půjde naši zemi ještě označit za dobře fungující demokracii.

Jestli 15.11. na Letné něco nezaznělo, je to ono nebo, které by za současné situace mělo význam. Jeden z asi 358 řečníků letmo zmínil generální stávku: plánuje se ale skutečně nějaká? A proč jsme z té Letné nemohli aspoň jít průvodem celou Prahou až k úřadu vlády, aby bylo vidět, kolik nás je?3 A vůbec, proč třeba pravidelně nechodíme ve 4:36 ráno budit Tomia Okamuru? Proč nedokážeme jít do ulic spontánně? Proč se už dávno nebavíme o všech možných formách občanské neposlušnosti? A existuje vůbec nějaký způsob efektivního protestu, který by české liberální většině přišel jako akceptovatelný, když i blokování dopravy se u nás považuje za příliš aktivistické a nepřijatelné?

Radek Kubala pro Deník referendum:

Občanská hnutí všude na světě získávají navrch nad vládní mocí ve chvíli, kdy jsou schopna masově odepřít poslušnost a systematicky vládní moc zbavovat pilířů, na kterých stojí. V plné síle jsme to viděli před pár dny ve Španělsku, kde vláda okamžitě po paralýze celé země čtyřmiliónovou generální stávkou prosadila zákony na řešení bytové krize, nebo ve Francii, kde vláda ustupuje požadavkům neposlušného studentského hnutí.

Pro nás je toto stále ještě příliš - u nás se sepisují petice, které mají neustále ty samé požadavky, a scházíme se na Letné, abychom si poslechli song od Karla Kryla, zamávali Zdeňku Svěrákovi, řekli si, že o demokracii je důležité se starat, a jeli zase domů.

Co že to vlastně vůbec chceme?

O absenci vize Milionu chvilek i "liberální opozice" bylo prolito již hodně digitálního inkoustu. I tak mi to ale nedá a musím se toho dotknout taky, protože kontrast mezi demonstrací 13.11. a 15.11. v tomto ohledu nemohl být větší.

Ano, u hotelu STEP jsme postávali proto, že jsme nechtěli, aby tam evropští fašisté rozmlouvali o deportacích migrantů. Primárním důvodem naší přítomnosti ale bylo to, že něco chceme: že chceme Evropu, kde se každý může cítit bezpečně, kde mohou hledat útočiště uprchlíci všech barev kůže, kde má život každého člověka stejnou hodnotu a kde mohou lidé milovat, koho chtějí, být tím, kým chtějí, a rozhodovat o svém osudu a těle. Lidé, kteří se sjeli na konferenci Svobodných, mají ve svém programu body, které jsou k tomuto v přímém rozporu, a to nás přivedlo protestovat.

Na Letné se zase všichni shodneme na tom, co nechceme. Nechceme rozklad státu, nechceme zestátnění veřejnoprávních médií, nechceme likvidaci kultury. Ale co všechny tyhle věci znamenají doopravdy, a hlavně, co chceme?

Chápu, že na tom, co chceme, je mnohem, mnohem těžší se shodnout. Za každým negativním požadavkem by ale mělo být pozitivní odůvodnění: něco nechceme, protože chceme něco jiného.

Nechceme zestátnění veřejnoprávních médií, protože chceme média, která nejsou finančně závislá na aktuální vládě a která mají dost prostředků pro kvalitní informování veškerého obyvatelstva a pro tvorbu kvalitního kulturního programu: výborně, tady jsme to zvládli. Demonstrace na Letné ale nebyla jen o médiích - byla to snaha, jakkoli bezzubá, postavit se onomu rozkladu institucí, který aktuálně pozorujeme. Jenže abychom se mu mohli postavit efektivně, je potřeba předložit právě ten pozitivní požadavek: co chceme místo toho?

Rovnost, volnost, bratrství, něco, cokoli, prosím

Co bych já chtěl, aby na Letné zaznělo víc, nebo víc nahlas?4

Chtěl bych, aby se míň mluvilo o svobodě jako abstraktním ideálu vybojovaném v roce 89' a víc o svobodě každodenně žité a o tom, jak ji současný rozklad státu a oligarchizace škrtí už teď.

Chtěl bych, aby se více upozorňovalo na útoky Motoristů na menšiny a na jinakost. Aby z pódia zazněla podpora ukrajinským i jiným uprchlíkům a přistěhovalcům, protože jsme všichni lidé a všichni máme stejné právo na respekt. Chtěl bych slyšet vymezení se proti útokům na postižené děti po záminkou ochrany těch "normálních" před inkluzí.

Chtěl bych, aby Letná přenesla do popředí i téma ženských práv a práv queer lidí - obojí se v mainstreamu bere vedle věcí, jako jsou poplatky, jako okrajové téma, ale reálně jde o životy minimálně poloviny populace.

Celkově bych si přál, abychom se přestali tvářit, že problém je pouze Babiš, a dokázali lépe pojmenovat nebezpečí, které představuje krajní pravice.

Chtěl bych, aby i na Letné bylo tématem, že Andrej Babiš jede na 17. listopadu na oficiální návštěvu Izraele, a to, že našim vládním představitelům nevadí porušování mezinárodního práva, pokud jsou oběťmi Arabové.

Chtěl bych, aby zaznělo, že pokud se situace zhorší, může nás to stát víc než lístky na vlak do Prahy: že možná skutečně budeme muset dělat věci, které jsou nepříjemné, abychom dokázali něco změnit. A že bychom se měli jak jako společnost, tak jako jednotlivci umět postavit za slabší a za ty, kteří se za sebe postavit nemůžou, a to i za cenu osobní újmy.

Chtěl bych, abychom proti současné situaci bojovali proto, že chceme lepší svět, a aby něco jako "lepší svět" nebo "rovnost všech lidí bez rozdílu, a to včetně migrantů" přestalo být tématem vyhrazeným levici, ale aby si každý z nás dokázal představit lepší svět pro sebe i ostatní.

Credit where credit's due

Tady byla původně sekce s jednotlivými body, které na letenské demonstraci oceňuji. Ukázalo se, že narušuje výslednou strukturu příspěvku, a tak to, čeho si vážím a co cením, najdete v přidruženém příspěvku zde.

Co s Milionem chvilek?

Nechci být nekonstruktivní hejtr. Myslím si, že je rozhodně lepší, že nedělní demonstrace proběhla tak, jak proběhla, než aby neproběhla vůbec. Myslím si, že je lepší tu Milion chvilek mít, než abychom je neměli. Přeci jen, Chvilky těch 400 000 lidí na Letnou dostanou. Nikomu jinému se to od Sametu nepodařilo. To není malý výkon a rozhodně to není úplně k ničemu.

Je ale načase si otevřeně přiznat, že Milion chvilek nás nezachrání. Neznamená to bojkotovat jejich akce a výzvy a krčit nos nad peticemi, ale přijmout k občanské aktivitě přístup tzv. "yes, and?". Demonstrace na Letné proběhla. Práce nekončí. Co budeme dělat dál?

Přidat se k lokálnímu spolku. Vstoupit do politické strany. Jít na zastupitelstvo. Přečíst si nějakou historickou knihu o tom, jak se lidé stavěli proti autoritářům nebo jak získali práva, která dnes považujeme za samozřejmá. Říct nahlas, že menšiny házet přes palubu nehodláme, že migranti nejsou pro naši zemi automaticky zátěž a že nevládky plní ve svobodné společnosti zásadní funkci. Odolat tlaku generalizovat a rozdělovat svět na "my" a "oni"; přistupovat k lidem primárně s empatií a ke společenským trendům se snahou porozumět tomu, kde se vzaly. Popřemýšlet, v jaké zemi chceme žít a co můžeme udělat pro to, abychom se tomu přiblížili (a klidně při tom přibližování využít kontakty získané na informační schůzce dobrovolnictva Milionu chvilek). Připravit se na to, že pokud se situace zhorší, dost možná budeme muset přinášet citelnější oběti - třeba ve formě ztráty zaměstnání, případně "jen" dnů dovolené strávených protesty či energie a prostředků ve prospěch bojkotů a stávek. A hlavně musíme přijmout, že tohle všechno bude běh na dlouhou trať, a že to i tak má cenu.

Je naprosto fér chtít po organizátorech masového protestního hnutí, aby svou energii cílili efektivně. Ve výsledku za nás ale Milion chvilek tu práci neudělá - a to neříkám proto, abych všechny poučil, že kdo ještě nezachránil demokracii, nemá co nadávat na Chvilkaře. Milion chvilek za nás tu práci neudělá, protože to neumí. Čím dřív se podle toho zařídíme, tím lépe.

Můžeme se samozřejmě ptát, proč to neumí. Stejně tak to neznamená, že kritika Mináře a spol. je neopodstatněná nebo zbytečná. Neměl by se z ní ale stát hlavní bod našeho programu.


Na konci tohoto příspěvku si společně nezazpíváme Modlitbu pro Martu. Vyzval bych Vás ale, abyste se ke mně připojili v tichém zamyšlení nad následujícími verši Jana Vejražky:

Je čas vylízt z ulit / z pod peřin, ze sklepů / koutů a půd
opustit dvorky a předsíně
přestat dělat věci na svým písečku / přestat bejt jen pro sebe
myslet ve velkým / naloadovat dinosauří styl, je čas jet
změnit pasivní postoj za aktivní,
gumový páteře nezmůžou nic
ťukám ti na dveře: „Ťuky ťuk, čuráku, je čas jít!“

Jsem to já. Klepu vám na dveře. Je čas jít!

Když nás bude dost / možná, že ještě nejsme ztracený!
Poslední čtvrtina!


Autor není politolog a navíc bohužel ani neumí rapovat.


  1. Stále jsem samozřejmě otevřen možnosti, že toto celé je pouze fáze 1 něčeho velmi sofistikovaného.↩

  2. I tak to podepište pls.↩

  3. Já vím, asi logistika a tak, ale stejně.↩

  4. Zde musím podotknout, že jsem na demonstraci nebyl kompletně od začátku do konce a je možné, že některý z následujících bodů od některého z řečníků zazněl. Nedokážu aktuálně najít nikde kompletní seznam řečníků ani projevů.↩

#současné dění #žijeme ve společnosti